Architektonická a projekční kancelář DIMENSE vznikla v Brně v roce 1995. V roce 2010 byla otevřena v Praze dceřiná kancelář DIMENSE Architects, s. r. o. Firma dnes působí po celé České republice. Společnost a kreativní tým vedou tři autorizovaní architekti – Petr Hovořák, Aleš Putna a Radim Lička, se kterými jsme si povídali o práci architekta.

Na co člověk potřebuje architekta?

Aleš: Jestli plánujete stavět dům a nechcete mít něco, co má padesát lidí okolo, měli byste si najít architekta. Když pominu to, že ho potřebujete legislativně, architekt by vám měl pohlídat, abyste peníze určené na realizaci vynaložili co nejúčelněji. Aby to, co za vaše peníze vznikne, maximálně odpovídalo vašim požadavkům, zároveň mělo estetickou úroveň a aby prostředí, které vznikne, bylo pro vás příjemné. Člověk většinou staví dům jednou za život a zbytek života v něm žije. Někomu je to jedno, ale jsou lidi, kteří o tom přemýšlí a architekt by jim v tom měl pomoct.

Petr: Na to, aby měl odbornou protiváhu svých myšlenek. Člověk si myslí, že ví, v čem chce bydlet, jak by to mělo fungovat, ale často to nedokáže popsat v komplexnosti problémů, které jsou s tím spojené. Potřebuje proti sobě mít někoho, na koho nahrne svoje myšlenky, představy a požadavky, a pak očekává usměrnění nebo vyřešení problému. Architekt kromě toho, že najde formulaci prostoru a jeho barevné řešení, vytvoří dílo funkční a třeba i nadčasové.

Radim: Lidé jsou dnes už natolik vzdělaní, že chápou funkci architekta jako užitečnou službu. Když si klient neví rady nebo si nedokáže utřídit myšlenky, architekt mu pomůže zorientovat se.

Proč mají lidé z architektů strach?

Petr: Jsou tam dva momenty. První je, že lidi nerozumí této profesi a nedokáží zvážit, co jim může přinést. Na architekty se dívají jako na něco, co je nad jejich finanční možnosti – mají strach z ceny. Někdy mají klienti taky obavy, že ztrácí možnost stavbu ovlivňovat, že architekt zasahuje až příliš, že jim stavbu „bere“. Setkali jsme se i s tím, že nám klient řekl: „Tady mi to jenom nakreslete, já už si to udělám podle sebe.“

Aleš: Traduje se, že architekti jsou drazí, otázka však je, co je dnes hodně peněz. Honorář architekta je jenom zlomek, procento z ceny realizace, nicméně to, jak ovlivní výsledek, je stěžejní. Musíte si rozmyslet, jestli chcete stavět „na divoko“ bez architekta s nejistým výsledkem, nebo si vezmete odborníka, který by vám měl poradit, jak váš projekt dopadne. Dnes lidi všemu rozumí a nejlíp rozumí architektuře, a tak se z architekta stává zbytečně drahá přítěž. Když jste nemocný, jdete za doktorem a většinou nezpochybníte to, co vám předepíše. Když jdete za právníkem, taky s ním nepolemizujete, neděláte se chytřejší než on. U architektury mají všichni pocit, že v ní žijí a vědí, co a jak chtějí, a tak do celého procesu vnáší spoustu věcí – což je na jednu stranu dobře, protože oni v tom konkrétním domě budou bydlet, na druhou stranu s architektem často spíš bojují, než aby jeho schopností využívali pro svoji věc.

Radim: Lidé si často zaškatulkují architekty podobně jako právníky, jako něco nóbl. Ale ve chvíli, kdy klient najde odvahu se s námi spojit, určitě zjistí, že architekt je ten, kdo mu připraví koncept, „nakopne design“. Někteří říkají, že s architektem se stavba prodraží. Ale kouzlo je v tom, že architekt je schopen i běžné a levné materiály poskládat tak, aby byl výsledek dobrý.

Kolik tedy stojí architekt?

Aleš: Nedá se to říct jednou nebo dvěma větami. Závisí to na typu a velikosti stavby, její složitosti, jestli klient vyžaduje atypické řešení v technologiích nebo technickém vybavení, na jiných profesích, které my koordinujeme. Rámcově se v kompletním projekčním procesu, až po realizační dokumentaci, bavíme o stovkách tisíc. Honorář architekta však tvoří jenom část z celkové ceny projektu, zbytek dostanou profese, které na práci architekta navazují a architekt by je měl koordinovat – od statika po topenáře, řešení kanalizace, vody, požárně-bezpečnostní řešení, elektriku, plyn (pokud se topí plynem), případně chlazení a vzduchotechniku.

Petr: Můžou to být klidně i miliony. Je takové zjednodušující pravidlo, že honorář architekta se pohybuje mezi 5 až 8 procenty z ceny stavby. Odráží to skutečnost, že když klient míří k extrémně náročné stavbě, tak výkon architekta nebo projektanta je daleko náročnější. Protíná se tam řešení atypických detailů, hledání nových technických řešení. Platí se za myšlenkový a technický vklad, za to, že při takové stavbě řešíte daleko více technických problémů, atd. Když se nás klient na začátku ptá, co budeme stát, není jednoduché na to odpovědět, když víme, že po nás bude chtít celou paletu výkonů. Dokud si nedefinujeme, jestli vaše stavba, administrativní budova nebo bytový dům bude takový nebo makový, neumíme říct, jestli s vámi strávíme rok práce v deseti lidech a co vše pro vás zabezpečíme. Vytvořme návrh, a když s ním budete spokojení, naceníme další krok. Není to tahání peněz z klienta po krocích, je to zaměření se na to, co je potřeba – to se zaplatí a potom se zhodnotí, jestli má význam pokračovat dál.

Radim: Musíme klienta informovat o tom, co je obsahem práce architekta a jaký časový úsek to zabere. Spolupráce je dlouhodobá, není to týden ani měsíc. Architekt je klientovi partnerem třeba po dobu jednoho roku a věnuje se mu tak, jako by dělal chůvu jeho dětem. Architekt nemůže poskytnout servis, pokud nedostane za práci zaplaceno. A výše honoráře závisí od rozsahu zakázky. Mám klienta, se kterým se dva roky potkávám každý týden. Máme už druhý pozemek, druhou studii a ještě jsme nepostoupili nikam dál. A potom jsou klienti, u kterých se trefíte do noty, a dům je vymyšlený během čtyř schůzek. Honorář je na dohodě. Pro mě není výsledkem studie, ale hotový dům.

Když se rozhodnu stavět, co mě po formální stránce čeká?

Aleš: Na začátku je studie, ve které se definuje, co klient chce, co projektujete. Architekt na základě místních podmínek, pozemku, regulativ, požadavků klienta, požadavků stavebních úřadů, orgánů státní správy atd. vytvoří návrh – a to je studie. V ní si architekt s klientem vyzkouší, co a za jakých podmínek je na pozemku možné udělat, i ve variantách, a domluví se na řešení.

Máme tedy schválenou studii. Co dál?

Aleš: Potřebujeme povolení ke stavbě. Musí se udělat projekt pro stavební povolení nebo ohlášení stavby, nebo projekt pro územní rozhodnutí, podle toho, jaká je to stavba, co je stanoveno vyhláškou, a to už jsou odborné kroky, do kterých klient vstupuje omezeně. Můžeme se bavit o typu použitých materiálů nebo o technologiích, ale v této části klient nechává pracovat architekta. Ten musí oběhat všechny určené orgány státní správy a získat k řešení souhlas – to znamená na stavebním úřadě vyřídit stavební povolení nebo ohlášení stavby. To je několikaměsíční proces – a ve chvíli, kdy je stavba definována studií a povolená z hlediska zákona, nastupuje třetí projektová část, kterou lidi kvůli penězům dost často vynechávají, protože v této chvíli architekta svým způsobem nepotřebují – z jejich pohledu. Třetí část, realizační dokumentace pro provádění stavby, není z hlediska zákona povinná. Je na klientovi, aby si vybral stavební firmu, a stavební firmy rádi svádí klienta, aby si tuto dokumentaci nenechal dělat, protože je to „velmi drahá záležitost“, a v té chvíli má stavební firma volné pole působnosti. Jakmile nejsou pravidla daná realizačním projektem, jsou diktována stavební firmou.

Aleš: Cesta od studie k realizačnímu projektu může trvat 6 až 9 měsíců. A k hotové stavbě kvůli technologickým náležitostem nejméně rok a půl – dva roky.

Co děláte s klienty, kteří chtějí jenom nakreslit studii?

Petr: To je složité. Říkáme si, že je snad přesvědčíme v průběhu spolupráce. V prvotních krocích ani neumíme dát na papír všechno, ani klient si nemusí to, co je na papíře nakreslené, správně vyhodnotit. Myšlenka je bez celého procesu nekompletní. Je to, jako když si člověk přečte úryvek z básničky, a má pocit, že pochopil celou poezii. Snažíme se klienta formovat – ale je potřeba rozpoznat, jestli má význam to dělat, nebo z toho utéct. Když vztah není vyrovnaný, je špatný pro obě strany.

A kde je ta správná hranice zásahu?

Petr: Klient si uvědomí, v čem mu architekt může pomoct, a architekt má sebereflexi v tom, že se neprojevuje dominantně. Je tam vzájemný respekt. Je to o důvěře a vybudování vztahu. Je to na stejné úrovni jako vztah lékař a pacient. Klient nám toho o sobě musí hodně říct, my ho musíme umět poslouchat a na základě toho dělat správné závěry. Nejvíc času si na nás klient musí udělat v době, kdy vzniká studie – klidně i půl roku – rok a během toho období si vytvářet názor na to, jak by chtěl bydlet. I projekt prochází různými fázemi vývoje a my celou dobu poznáváme, co klient chce a co očekává. Dokud se stavba neuzavře a klient není spokojený, ani vztah není uzavřený a plnohodnotný.

Myslíte si tedy, že architekt by měl být přítomný až do odevzdání stavby?

Aleš: Samozřejmě, jinak dílo nikdy nevznikne a zůstane někde v polovině. Je to, jako byste malovala obraz, udělala si skicu na plátně, naplácala tam pár barev a potom řekla, že je už jedno, kdo to dokončí, protože víme, že jedna postel bude stát vpravo, druhá vlevo, slunko bude navrchu a támhle bude strom. Jasně, z hlediska kompozice obrazu víme, jak to má být, ale pořád není jasné, jestli to bude dobrý, nebo špatný obraz. Poznáte to, až uděláte poslední tah štětcem. K této kompozici může přijít pět malířů a nebude jasné, jak to v kterém případě dopadne. Když se klient rozhodne, že architekta v poslední fázi nepotřebuje, stavař to může dodělat, ale taky může zavést stavbu úplně jinam.

Čím přesvědčíte nerozhodného klienta, aby s vámi zůstal až do ukončení stavby?

Petr: Klienta může z naší strany pozitivně ovlivňovat rychlá reakce na jeho připomínky. Když řekne – tohle se mi nelíbí, toto je špatně, tohle nechci, buď mu to dokážeme vysvětlit, nebo najít řešení. Pro klienta je cílem stavba, ne projekční cyklus.

Radim: Klient musí cítit autoritu architekta, jeho sílu. Musí si uvědomovat, že architekt mu neustále bude pomáhat, aby byl výsledek na konci takový, jako si řekli na začátku. V první fázi se nikdy nepodaří vyjádřit, ať už ústně, textem nebo graficky, všechny myšlenky a detaily. Je potřeba, aby architekt byl nablízku, když se nějaká věc musí vysvětlit, dopracovat, upravit. Architekt pracuje v papírových podobách, ve 2D, ač dnes máme vizualizace, ale to všechno je jakási iluze. Konfrontace se stavbou je většinou překvapením pro investora a pro architekta další výzvou. Jakmile je prostor hotový, pořád ho s klientem konfrontujeme s návrhy. Jsou věci, které v počítači nedokážete nasimulovat – periferní vidění, vůně, zvuky, světlo, strom, který vrhá stín… To všechno ještě musíte v prostoru objevit a práce architekta pak pokračuje v korekcích a upřesněních. Architekt tak může „zvyšovat náklady“, ale dělá to s vědomím, že buduje prostor tak, jak bude reálně vypadat, ne jak je předběžně nakreslený na papíře.

Architekt až do konce sleduje naplňování představy klienta.

Aleš: Architekt by měl celou dobu pracovat pro klienta. Během celého procesu by měli být spojenci.

Jak vnímáte hranici mezi architekturou a uměním?

Aleš: Jestli je architektura umění? Řekl bych, že ve výjimečných případech je. Ale je to víc řemeslná záležitost než umění – a architektova ambice by neměla být za každou cenu udělat umění. To se nedá, ani kdyby na to byly podmínky, a v devadesáti procentech nejsou – ani finanční, ani v myšlení lidí, pro které děláte. První by mělo být udělat čistou, jednoduchou, účelnou a třeba originální stavbu, která maximálně koresponduje se zadáním klienta.

Radim: To je klasická školní otázka. Já bych chtěl dělat spíš umění, ale to nejde. Není to malování obrazu. Obraz namalujete, pověsíte a buď se někomu líbí, dívá se na něj a koupí si ho, nebo se mu nelíbí a otočí se. Jenomže my musíme vytvořit dílo, ve kterém bude člověk žít třeba šedesát let. Už to nemůže být jenom umění, musí se překlopit do řehole technického myšlení. Dům může být umělecké dílo, ale hlavně by měl být funkční.

Která stavba byla ve vaší kariéře výjimečná?

Aleš: Zahradní dům. Ne že by to bylo umění, to ani náhodou, ani bych neřekl, že jsem měl celou věc pod kontrolou, jak to architekti rádi mívají – až tak, že do toho klienta pustí až úplně na konci a ještě si dílo předtím vyfotí, protože ví, že jakmile tam klient vstoupí, už to nikdy vyfotit nepůjde. Takhle to nebylo, ale dostal jsem velkou míru svobody.

Do procesu naší práce vždycky vstupuje spousta vlivů – klienti, kteří mají nějaký obzor a vy ho většinou nezměníte, ekonomická stránka, orgány státní správy, které si osobují, aniž by na to měly vzdělání, řešit otázky estetiky, přičemž by měly řešit čistě legislativní záležitosti a vůbec se neplést do toho, jak stavba vypadá. Toto všechno vás nějakým způsobem omezuje. Ale u této objednávky to tak nebylo, protože orgány státní správy do ní vůbec nevstoupily a s klientem byl vybudovaný vztah z předchozí zakázky, takže byl vstřícný. Zadání bylo poměrně volné – zahradní dům pro trávení volného času, v podstatě takový trucpodnik pána domu. Dispozice je velmi jednoduchá: otevřený prostor s doplňkovou funkcí jako je sauna a pak skladovací prostor k zahradě, což z provozního hlediska není komplikované. Samozřejmě, že vás limitují jiné věci, jako je pozemek, konfigurace terénu, orientace na světovou stranu, ale protože obsah je tak střídmý, nic vás nesvazuje, máte daleko víc prostoru pracovat s hmotou a formou domu.

Petr: Pro mě to byla Mediatéka v Mokré. Byla to zdařilá rekonstrukce průmyslového objektu na polyfunkční sál, který dnes slouží jako knihovna a místo setkávání. Dostali jsme důvěru vedení obce podílet se na rekonstrukci nevyužité kotelny, což bylo úžasné. Nestavěl jsem na zelené louce, kde si člověk může dovolit cokoliv, ale vycházel jsem z existujícího místa. V té době jsme se do Mokré přistěhovali a pro mě v tom byl i závazek člověka, který se stal občanem té obce, takže jsem si nechtěl udělat ostudu. A úžasný byl i přístup starosty, který ten projekt vzal za svůj a velmi ho podporoval. Našel peníze i cestu, jak ho zrealizovat, udělal všechno pro to, aby věci dopadly podle plánu. Naprosto se s tím ztotožnil, což nebývá zvykem – nesbíral politické body, stavěl to jako svůj dům, něco, na co bude pyšný. Z technologického celku na okraji sídliště, nehezkého, zašlého, vhodného spíš ke zbourání, vzniklo úžasné místo, kde se lidé potkávají, kde to funguje. Podařilo se nám spojit moderní s původním.

Radim: Jedna z prvních věcí, které jsem dělal, byl rodinný dům, který se postavil během dvou let. Byla to taková rychlá smršť. Je to moderní dům zasazený do obory. Kdysi tam byly jenom zahrádky a i když tam postupně vznikla další výstavba, ten dům je samostatný, není rušený okolím. Dnes se na něj dívám jako na velkou školu. Investor byl současně dodavatelem stavby – a tam jsme dostávali velké kapky. Spoustu detailů jsem se naučil až za pochodu se stavební firmou, když mě upozornili – toto máš špatně, tady ti něco chybí… Tam jsem prozřel jako architekt přenesený do praxe. Na ten dům jsem zpracoval i prováděcí dokumentaci, včetně interiérů a atypických detailů. Byla tam třeba obrovská posuvná stěna, na kterou v té době u nás neexistovalo kování. Zajížděla do dutiny ve stěně, kterou jsme museli vymyslet a vytvořit… Dnes na to už existují komponenty. Investor byl světaznalý a měl přehled, chtěl věci, které u nás ještě moc nebyly a dováželi jsme je z ciziny. Obkladové materiály se dovážely ze Skandinávie. První várka kamionů byla technologicky pokažená, kamion se musel znovu naložit a lodní dopravou vrátit. Dalších osm týdnů se čekalo na novou dodávku. Vymysleli jsme si, že ven chceme velké betonové dlažice, metr krát metr. Do té doby se daly koupit dlaždice tak padesát na padesát. Betonárka udělala metrové kachle s deseticentimetrovou tloušťkou, které se pokládaly pomocí jeřábu. Byla to výzva. A díky zahradě ten dům rozkvetl dvojnásobně. Spousta dalších klientů se pak objevila právě díky této stavbě. Ale víte, tohle byl první dům, jím to pro mě neskončilo. Chci udělat další, lepší, kvalitnější, nápaditější stavby. A hodnocení, který dům je nejlepší, nepřísluší tak úplně architektovi. Odpověď je na klientovi, ne v ročenkách a časopisech. Důležité je, jestli klient cítí, že pro něho to bylo to nejlepší.

Petr: Nejlepší je, když nás doporučují naše stavby. Dimense je pyšná, že si může dovolit dělat projekty od úplně maličkých věcí typu koupelna nebo obývací pokoj až po bytové domy nebo regenerace městských center a panelových sídlišť. Baví nás, že nejsme zaškatulkovaní, že si můžeme vybírat z té škály, že nemáme vysloveně slabé místo. Nejsou to pokusy naprázdno, v každé oblasti máme za sebou vždy něco, co klientovi můžeme ukázat, a toto střídání je obohacující, protože člověk dokáže řešit jak malé, tak velké projekty. Několikrát v poslední době se nám potvrdilo, že k nám přicházejí klienti z jiných projekčních kanceláří, kteří říkají: „Byli jste nám doporučeni, my máme tam a tam problém se stavbou a o vás nám řekli, že jste nám schopni rychle pomoct.“ Vznikali jsme a rostli velmi pomalu, nikdy se z nás nestal velký projektový ústav, proto si myslím, že máme sebereflexi a umíme odhadnout, na co máme, a pouštíme se do projektů, o kterých víme, že je zvládneme. Nechceme předávat jen papírovou myšlenku, ale dotáhnout ji i do realizace, zhmotnit klientovi jeho sen.

Proč vás architektura pořád baví?

Radim: Je to nádhera. Architekturou se můžete zabývat celý den – představovat si, vymýšlet si… To mě naplňuje a nikdy se nenudím. V tuto chvíli si nedokážu představit, že by mě něco jiného uspokojovalo víc. Nejde skončit. Cíl jsem ještě nedobyl, ani nikdy nedobudu. Pořád chcete víc, něco nového, něco dalšího.

Barbora Škovierová (2014)